Pamatujete si ještě na svého prvního přítele? Já ano a bylo to na střední škole ve třetím ročníku. Musím říct, že ten kluk se k nám nově přistěhoval a taky přistoupil z jiné školy k nám. Onen kluk byl z velkého města a já jsem vůbec nechápala, co vůbec chce dělat v našem malém městě. Ne, že by naše město bylo škaredé, to vůbec ne. Akorát, že naše město bylo tak malé, že tady vůbec nebylo skoro žádné volné využití. Pokud se někdo chtěl nějak pobavit, tak většinou jel do třicet kilometrů vzdáleného vedlejšího města. V tom jiném městě bylo opravdu hodně kultury a taky se tam člověk mohl pěkně pobavit. A taky tam byli volní muži. Prostě mužský ráj, asi se tam shromažďovali volní muži nebo co já vím. Musím říct, že v našem městě byli všichni muži zadaní.

Naproti tomu ve vedlejším městě se to volnými muži jenom hemžilo. Nevím, čím to bylo, ale je to pravda. Dodnes nevíme, proč tomu tak je. A taky jsem byla ráda, když jsem někdy do toho vedlejšího města s kamarádkami jela. A jezdil tam s námi i ten nový kluk ze školy. A musím říct, až ten kluk se mi každým dnem čím dál tím víc a víc líbil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem s ní měla pouze malý úlet, ale to bylo všechno. Řekla jsem si, že ještě raději s nějakou další láskou počkám. Svou první velkou lásku, tedy může, jsem poznala ve svých dvaceti pěti letech. A můžu vám říct, že jsem udělala velmi dobře.

S přítelem jsem dodnes a máme spolu dvě krásné děti. A byla jsem požádána o ruku a příští rok v létě se budeme brát. Už se těším na svatbu s ním vyvoleným mužem. A vy máte rádi svatby nebo ne? Třeba například moje sestra se vdávat prý vůbec nechce, prý se to vůbec finančně nevyplatí. A já nevím, proč do lásky cpe peníze. Myslím si, že když člověk hodně a upřímně miluje, tak na peníze nehledí. Já jsem ráda, že můj muž si mě chce vzít a vážím si toho.